Menu

Jaký je evoluční význam květní ostruhy?

Pestřenka rodu Rhingia © Thomas Bresson, CC BY 2.0

V roce 1862 publikoval Charles Darwin knihu nazvanou O rozličných způsobech, jimiž hmyz opyluje britské i cizozemské orchideje. V této knize Darwin jako první vyslovil názor, že dlouhá květní ostruha (nektarium) některých kvetoucích rostlin, například orlíčků a větrobýlů, je důsledkem koevolučních závodů mezi rostlinami a jejich specifickými opylovači, jejichž dlouhý sosák umožňuje dosáhnout k nektaru na dně nektaria. Alternativní hypotéza předpokládá, že rostlina v průběhu své evoluce postupně střídá opylovače s tím, jak se její květní ostruha prodlužuje. Obě tyto hypotézy jsou široce uznávané, empirická data však ukazují, že úzká specializace opylovačů na hostitelské rostliny je poměrně vzácný jev a že polinační sítě jsou ve skutečnosti složitější, než jsme předpokládali.

Anna Vlašánková z Katedry zoologie PřF JU spolu se svými kolegy z Entomologického a Botanického ústavu Akademie věd a z Katedry ekologie Univerzity Karlovy v Praze se rozhodli zjistit, jak souvisí morfologie květní ostruhy a její naplnění nektarem s morfologií hmyzích návštěvníků. Za tímto účelem zkoumali kamerunskou netýkavku Impatiens burtonii a hmyz, který navštěvuje její květy.

Výzkumníci zjistili, že všechny tři nejběžnější druhy hmyzích návštěvníků s různě dlouhými sosáky jsou schopni rostlinu opylit. Jejich početnost se během dne měnila s tím, jak se měnila hladina nektaru. Pestřenky rodu Melanostoma s krátkým sosákem navštěvují její květy ráno, kdy je ostruha plná nektaru.  Okolo poledne je vystřídají včely, které mají středně dlouhý sosák. Odpoledne pak z téměř prázdných ostruh sají specializované pestřenky rodu Rhingia s dlouhými sosáky. Navzdory očekávání jsou nejúspěšnějšími opylovači včely, které na bliznách zanechají při každé návštěvě nejvíce pylu.

Zdá se tedy, že dlouhá květní ostruha není adaptací na jediného, úzce specializovaného opylovače. Spíše by mohla sloužit k postupnému rozdělení nektaru mezi širší spektrum opylovačů, což v důsledku zvýší pravděpodobnost úspěšného opylení.

Vlašánková, A., Padyšáková, E., Bartoš, M., Mengual, X., Janečková, P., & Janeček, Š. (2017). The nectar spur is not only a simple specialization for long‐proboscid pollinators. New Phytologist215(4), 1574-1581. http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1111/nph.14677/full