Menu

Sbírka lebek na Katedře zoologie

Fotografie © doc. Věra Kuttelvašerová Stuchelová, Ph.D.

1. PATRO: SAVCI (MAMMALIA)
ptakořitní (Monotremata), vačnatí (Metatheria), chudozubí (Xenarthra), afrotéria (Afrotheria)

 V této části se nachází zástupci všech tří linií současných savců: ptakořitní, vačnatci a placentálové (Eutheria). Ptakopysk podivný Ornithorhynchus anatinus (1.1) patří do skupiny ptakořitných. Od živorodých savců je odlišují především „měkké“ znaky (struktura reprodukčních orgánů a spermií, snášení vajec), přesto se i na kostře dají najít znaky netypické pro zbylé savce. Mimo bezzubých zobákovitých čelistí je nápadný celkový postoj zvířete. Končetiny nejsou pod tělem, jak je tomu obvyklé u ostatních savců, ale výrazně odstupují od těla v horizontální rovině. V lopatkovém pletenci se nachází několik kostí, které u jiných savců vymizely nebo splynuly s dalšími kostmi jako interclavicula, procoracoid, metacoracoid; na lebce se uchovává ectopterygoid a septomaxilla. Nápadné jsou vakové kosti na pánvi a na zadních končetinách jedové ostruhy používané při teritoriálních bojích samců.

Klokan rudokrký Macropus rufogriseus (1.2), vakoveverka páskovaná Dactylopsila trivirgata (1.3) a vačice virginská Didelphis virginiana (1.4) jsou vačnatci. Vačnatci mívají oproti placentálům menší mozkovny a v horní čelisti více řezáků než v čelisti dolní. V jedné zubní řadě mají také menší počet třenových zubů (3 místo 4) a větší počet stoliček (4 místo 3). Jednoduchým znakem pro rozlišení obou skupin je dovnitř zahnutý angulární výběžek spodní čelisti vačnatců (srovnej např. s králíkem 2.2). Lebka klokana je příkladem býložravého vačnatce, který se živí potravou způsobující vyšší obrus zubů. Čelisti jsou zkrácené, dva dolní řezáky velké a chrup redukovaný s nápadnou mezerou za řezáky (diprotodontní chrup). Naopak na lebce vačice virginské jsou nápadné nezkrácené čelisti s větším počtem nespecializovaných řezáků a tvarově rozrůzněnými ostatními zuby (polyprotodontní chrup).

3. PATRO: PTÁCI (AVES)
pěvci (Passeriformes), šplhavci (Piciformes), vrubozobí (Anseriformes), svišťouni (Apodiformes), papoušci (Psittaciformes), sokoli (Falconiformes), dravci (Accipitriformes), hrabaví (Galliformes), krátkokřídlí (Gruiformes), dlouhokřídlí (Charadriiformes)

Ve třech vitrínách se nacházejí lebky zástupců většiny tradičních ptačích řádů. Stavba ptačí lebky je poměrně uniformní. Velkou nevýhodu při jejím detailním studiu představuje úplný srůst kostí neurokrania. Polohu těchto kostí můžeme sledovat pouze v případech, kdy švy zanechávají zřetelné valy. Ptačí lebka je odvozená z diapsidní lebky plazů, nicméně prodělala výrazné změny, vesměs ve smyslu odlehčení a srůstů. Z obou jařmových oblouků zůstal zachován jen spodní, tvořený jugale tyčinkovitého tvaru. Horní oblouk ustoupil zvětšené mozkovně tvořené především kostmi frontale, parietale, squamosum, occipitale (několik) a sphenoid (několik). Na neurokraniu vynikají velké očnice, v nichž by se měly nacházet sklerotikální prstence vyztužující oko (kormorán 4.1, ibis 4.4). Ptačí čelisti jsou bezzubé a pokryté rohovitým pokryvem (rhamphotheca) Spodní čelist si uchovává plazí stavbu (dentale, supraangulare, angulare, articulare). K neurokraniu je připojena prostřednictvím kosti čtvercové quadratum (primární čelistní kloub). Ptáci mají jedinou sluchovou kůstku – collumela. Horní čelist tvoří praemaxillare, maxillare, vomer, palatinum a nasale a její spojení s mozkovnou není pevné. Švy se nacházejí především na distálním konci (mezi praemaxillare a jugale, nasale a praefrontale). Všichni ptáci tedy mohou více či méně zvedat horní čelist.

Pěvci jsou druhově nejpočetnějším ptačím řádem. Zástupci krkavcovitých pěvců (Corvidae) jsou zde havran polní Corvus frugilegus (3.1) a straka obecná Pica pica (3.2). Silný kuželovitý zobák havrana je univerzálním nástrojem ke sběru větších bezobratlých živočichů či semen, lovu větší kořisti, obírání mršin nebo rozhrabávání svrchních vrstev půdy.

2. PATRO: OBOJŽIVELNÍCI (AMPHIBIA) A PLAZI (REPTILIA)
ocasatí (Caudata), žáby (Anura), želvy (Chelonia), krokodýli (Crocodylia), haterie (Rhynchocephalia), šupinatí (Squamata)

Současné obojživelníky dělíme do tří hlavních skupin: červoři (Gymnophiona), ocasatí a žáby. Kromě odlišností ve způsobu rozmnožování, lokomoce, fyziologie se odlišují (často velmi značně) i osteologicky. Na lebce velemloka čínského Andrias davidianus (2.1) a lebce skokana Rana sp. (2.2) je vidět výrazná fenestrace lebky (lebka není masivní a má řadu „oken“). Na obou exponátech lze demonstrovat odlišnosti v ozubení ocasatých a žab. Zatímco ocasatým obojživelníkům se vyvíjejí zuby na obou čelistech, u žab je spodní čelist neozubená. U řady skupin, například našich ropuch nebo jim blízce příbuzných novosvětských pralesniček, zuby dokonce chybí i na horní čelisti.

Plazi se vyznačují poměrně kompaktní lebkou, která je ovšem u většiny současných skupin sekundárně redukována. Podle počtu a umístění spánkových otvorů rozdělujeme lebky na anapsidní (bez oken), synapsidní (s jedním oknem) a diapsidní (se dvěma). Anapsidní lebka je charakteristická pro želvy, nicméně zřejmě se jedná až o druhotnou přeměnu lebky diapsidní. Želví lebky postrádají zuby a čelisti se jim přeměnily v jakýsi zobák. Současné želvy se dělí do dvou podřádů – skrytohlaví (Pleurodirida, zastoupena pelomedúzou Pelomedusa sp. (2.4)) a  skrytohrdlí (Cryptodirida, zastoupena suchozemskou želvou rodu Gopherus sp. (2.3)). Tyto dvě skupiny se liší způsobem ukrývání hlavy pod přední okraj krunýře.

Zbývající současní plazi mají lebku diapsidního typu (synapsidní typ je zachován u savců), nicméně časté redukce a odlehčení lebky, mohou znemožňovat lokalizaci obou spánkových jam. Jedním ze dvou zástupců haterií je haterie novozélandská Sphenodon punctatus (2.5). Představuje jakýsi prototyp diapsidní lebky (i když se nedávno objevily názory, že její dolní okno vzniklo sekundárně). Významným znakem je velký otvor, v němž sídlí temenní „třetí“ oko, které je u haterie významným orgánem pro funkci biologických hodin.

Obdobně jako u haterie můžeme obě spánkové jámy dobře pozorovat u krokodýlů, i když u nich došlo k posunu na dorsální část lebky. Další specifikou krokodýlů (kajmánek trpasličí Paleosuchus palpebrosus (2.10)) je tzv. alveolární chrup, analogický chrupu savců, v němž jsou zuby usazeny v jamkách čelistní kosti. Primárním typem zubů šupinatých zřejmě byl chrup pleurodontní, který je rozšířen mezi většinou ještěrů. Zuby vyrůstají z vnitřní strany čelistí a po vylomení jsou nahrazeny novými. Za celý život může mít jedinec i desítky generací zubů. Zde je tento chrup reprezentován gekonem velkým Gekko gecko (2.7), tejú žakruarů Tupinambis teguixin (2.8) a korovcem mexickým Heloderma horridum (2.9). Akrodontní chrup se vyvinul ve skupině tvořené leguány, chameleóny a agamami (zde reprezentován leguánem zeleným Iguana iguana (2.6) a chameleonem jemenským Chamaeleo calyptratus (2.6)). Vzniká pevným přirůstáním zubu na horní hranu čelisti. Tyto zuby po vylomení nepřirůstají. Poslední skupinou šupinatých jsou hadi. Jde o vnitřní skupinu ještěrů s nejasnými příbuzenské vztahy. Hadí lebka je tedy odvozenou diapsidní lebkou. Z obou vystavených exponátů – zmije pobřežní Bitis nasicornis (2.11) a krajty tygrovité Python molurus (2.12) je zjevné, že hadí lebka prodělala extrémní redukci velkých kostí, prodloužení řady kostí do tyčinkovitého tvaru a má pouze velmi elastické spojení jednotlivých kostí, což jsou adaptace na polykání velké kořisti.

1. PATRO: RYBY (PISCES), PARYBY (CHONDRICHTIES)
trnobřiší (Characiformes), sumci (Siluriformes), ostnoploutví (Perciformes, Cichlidae), žraloci (Selachimorpha)

Lebka paprskoploutvých ryb, a z nich zejména kostnatých ryb (Teleostei, což je většina zde vystavených exponátů mimo paryb), je v rámci recentních skupin obratlovců charakteristická nejkomplikovanější stavbou. Zásadní je zejména rozvoj dermálních kostí, jejich četných srůstů, případně ztrát kostí. V důsledku těchto změn je homologizace s kostmi ostatních obratlovců obtížná, jak je ostatně z vystavených exponátů dobře patrné. Většina vystavených lebek patří sladkovodním rybám Jižní Ameriky, konkrétně povodí řeky Orinoko ve Venezuele.

Velmi specializovaným predátorem je zubatice ozbrojená Hydrolycus armatus (1.1), která své druhové jméno získala podle dvou nápadných šavlovitých zubů ve spodní čelisti. Zuby na čelistech jsou ostatně typickým znakem řádu trnobřichých odlišujících je od příbuzných a podobných ryb kaprovitých. Ze stejné skupiny jsou svou dravostí proslulé piraně (Pygocentrus cariba, 1.2 a Serrasalmus elongatus, 1.3), jejichž ostré trojúhelníkovité zuby v protilehlých čelistech zapadají přesně do sebe. V důsledku toho jsou piraně jedny z mála ryb schopných kořist svými zuby nejen přidržovat, ale jednotlivé kusy masa téměř chirurgicky odřezávat. Piraně zahrnují vedle dravých druhů také druhy všežravé až plodožravé, jako je například Piaractus brachypomus (1.4) se stoličkovitě utvářenými zuby. Tyto plodožravé piraně jsou v Jižní Americe velice důležitými šiřiteli plodů stromů, čímž udržují druhovou rozmanitost lesa.

Druhou dominantní skupinou jihoamerických ryb jsou sumci. Na sumcích je zajímavý tvar lebky, jak je vidět na dravých zástupcích anténovců (Phractocephalus hemioliopterus, 1.5 a Pimelodus blochii, 1.6), kteří žijí bentickým způsobem života, čemuž odpovídá i dorzoventrálně zploštělá lebka. U dalšího bentického detritivorního zástupce tohoto řádu z čeledi trnovcovitých (Doradidae) Oxydoras niger (1.7) je nápadný další charakteristický znak sumců, jímž jsou uzamykatelné první paprsky prsních a hřbetní ploutve, jež při vzpřímení komplikují pozření majitele. Pomocí těchto paprsků sumci navíc vydávají nápadně slyšitelné zvuky.

Zástupcem poslední dominantní skupiny Jižní Ameriky ryb je zástupce cichlid, konkrétně jejich nominotypický rod Cichla (1.8), což jsou zvláštní, dravé cichlidy, jež loví kořist jejím pronásledováním (nikoli více typickým přepadáváním ze zálohy).

Poslední dvě ukázky patří parybám, konkrétně žralokům (Selachii). Fosilní zub patří známému žraloku Carcharocles megalodon (1.9). Na čelistech (1.10) je názorně vidět typická žraločí dentice. Trojúhelníkovité a velice ostré zuby jsou uspořádány v řadách, z nich funkční je pouze ta první. Po opotřebování zuby vypadnou a jsou nahrazeny následující řadou, což se opakuje po celý život. Zuby ve spodní čelisti většinou slouží k přidržování potravy, ty v čelisti horní k jejímu krájení (proto žraloci při útoku prudce pohazují hlavou).