|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
||||||
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|||||
|
|
||||||
 tropická exkurze 2006 - postřehy účastníků |
Terénní exkurze na Novou Guineu 2008 Terénní cvičení z tropické ekologie navazující na kurz „Tropická ekologie“------------------------------------------------------------------------------------------ V průběhu července a srpna 2008 se odehrála již druhá fakultní exkurze do tropické oblasti. Devět studentů PRF JU strávilo měsíc na Papui Nové Guineji. Pod vedením profesorů V. Novotného a J. Lepše mšli možnost se seznámit s několika typy deštných lesů a dalších biotopů a vyzkoušet si, jak se dělá biologický výzkum v tropech. Během exkurze našli několikrát čas podělit se s Vami o čerstvé zážitky. Přestože už jejich přízpěvky nejsou aktuální, jsou snad pořád zajímavé a tak je tu necháváme. Přejeme příjemné čtení a prohlížení fotek. Další fotky naleznete též na www.photographypospech.com ------------------------------------------------------------------------------------------ (18.7.) Morning tru! (i když my tu teď máme apinun) [na vysvětlenou, tak se tady zdraví, morning je jasný, apinun je afternoon] Hlásíme se poprvé z letošní exkurze na Papuu. Naše exkurze začala setkáním na Ruzyni, pokračovala poklidnou cestou do Zurichu, mnohokrát delším letem do Hong Kongu a dalším letem do Manily. Tady jsme se potkali s naším posledním členem - na filipínské úřady pořádně naštvaným Sašou. Při dalším letu do Port Moresby jsme byli pohostinností aerolinek tak zaskočeni, že nám při výstupu z letadla jen bouleli oči z přejezení. O co větší boj to byl pro Martina, který měl v batohu zakázanou bagetu se salámem a poctivě ji do sebe během čekání na odbavení natlačil. Naštěstí s ním někteří z nás měli slitování a pomohli žvýkat. Paní u pasové přepážky nebyla z nejrychlejších a fronta se vinula celkem do dálky - to nám do odletu dalšího letadla zbývalo jen 25 minut a my začali být nervózní. Odbavení jednoho člověka trvalo 3 minuty, pak jen poshánět zavazadla, doběhnout k další přepážce, odbavit zavazadla (10 minut do odletu), poklusem na prohlídku příručních zavazadel, pak si to pro úspěch střihnout ještě jednou a už jsme měli cestu k letadlu volnou. Ouha, volnou, ale 300 metrů dlouhou. Náš dosavadní klus se změnil na sprint a šok z tropického klimatu jsme si opravdu užili. K letadlu jsme úspěšně doběhli a let zpozdili jen o 10 minut. Přesto jsme do Madangu dolítli všichni v pořádku a dokonce se shledali i s našimi věcmi. V dalších dvou dnech jsem se všeobecně aklimatizovali, seznamovali s osazenstvem Nagady a hlavně šnorchlovali a potápěli se (podívejte se na fotografickou dokumentaci nejrůznější mořské žoužele - a uvidíte, že korálový útes dostál své pověsti). Biskety zatím docela chutnají, čerstvé kokosové mléko je super. Včera jsme si užili tropický liják (Šuspa s třema dalšíma lidma byl na lodičce v mangrovech...). Dnes jsme po snídani vyrazili na nedaleký ostrov Wongat. Kolem ostrova byl parádní korálový útes, na kterém jsme šnorchlovali a potápěli se, taky jsme ho obeplavali. Celá akce připomínala spíše velké barbecue - hostina z masa pečeného v jáme v zemi, pečených banánů a hlíz, které se jmenujou taro nebo tak nějak (z čeledi áronovité, je to v podstatě taková na sacharidy bohatá hmota, víceméně bez chuti - stejně jako banány, které se pečou) a papuánského piva, které je docela dobré. Pak tam bylo ovoce, které když se otevře, tak semena vypadají jako snůška žabích vajíček - ale chutnají výborně [no, je to mučenka] - trochu jako angrešt. Srandu jsme si užili při cestě domů, kdy jsme se maličko povozili a pohoupali díky alkoholem a betelem opojenému řidiči loďky. Večer nás ještě čekala malá přednáška na uvítanou a pak jsme naopak mi udělali velkou radost předáním dovezených cigaret. Tímto tedy končí naše dosavadní pohoda na pláži a zítra ráno vyrážíme vstříc pralesu a všem těm slibovaným nemocem. Komáři nás tu zatím ještě moc neštípou, tak doufejme že to nebude o moc horší v pralese. Doufáme že se v pořádku vrátíme a ještě před výstupem do hor napíšeme další zprávu o našem stavu a zážitcích. 
(3.8.) Kundu (neboli ahoj)! Tak jsme po 12 dnech zase zpátky v civilizaci. Vrátili jsme se z vesnice Wanang a nížinného pralesa. Protože máme nyní 3 dny na vyhodnocení dat a tudíž přístup k technice máme jedinečnou šanci podat o sobě zprávu. Nevím jestli všichni přeháněli a naháněli nám strach, ale neseme všichni pobyt velmi dobře (až na chudáka Martina který za nás všechno odnese resp. ods... - od pádů až po průjem). Takže teď trošku od začátku. Cesta do Wanangu byla téměř v pohodě, užili jsme si jen trochu prašné cesty a řidič jel průměrně 80 z čehož se nám "při pohledu na silnici dělalo špatně už preventivně". Cestou jsme se zastavili na tržišti a nakoupili spoustu ovoce. Ceny jsou víc než lákavé: trs banánů 1 Kina (Kina = 6 Kč), kokosák 30 Toja (1 Kina = 100 Toja), papája kolem jedné Kiny, dle velikosti, a ananas 50 Toja. Kokosy nejsou ještě úplně zralé a jsou hlavně na pití - chutnají trochu nakvašeně a jsou fakt parádním osvěžením. Po příjezdu do poslední vesnice na konci silnice na nás už čekaly naše nosičky a my se vydali na 3 hodinovou cestu do základního tábora. Nosičky nosí krosnu za popruh přehozený na hlavě a hravě tak unesou i 30ti kilovou krosnu. Šuspovu krosnu nesla papuánka, která u chůze kojila. V táboře nás čekalo velké vítání a ubytovávání - dostali jsme luxusní postele ve stylových domcích se stěnami z rohoží a střechou z palmového listí. Spolu s námi tam sice bydlelo i pár švábů,ale proti moskytiéře neměli šanci. Ze stanice se dalo jít v podstatě dvěma směry. Jeden vedl do sekundárního pralesa (a do pěkného kopce) a druhý do primárního pralesa (a asi 10x se brodilo). Celé se to dalo libovolně spojovat do okruhu. Přechody přes řeku nás už ke konci moc nebavily a tak někteří z nás začali po čase chodit úplně bosky a vyvinuli si papuánské chodidlo. První dny jsme trávili chozením po lese, pocením se a aklimatizací. Absolvovali jsme tedy jakýsi úvod do toho co tu žije a roste, na co nemáme šahat a co nemáme dělat. Na programu byly i přednášky o rostlinách a broucích. Hned druhý den jsme našli taboní hnízdo. Zatím co jsme o něm diskutovali se jeden z vesničanů pustil do kopání a našel vejce. Přemluvit ho, aby ho vrátil nebylo nejlehčí a stejně si myslíme, že si pro něj další den znovu došel. V dalších dnech byl na programu studentský projekt. Každý z nás dostal jednoho až dva papuánské studenty a jednoho průvodce. Ono ztratit se v lese není těžké a najít se dá práci. Dny projektu plynuly pohodově a 8 dní práce uteklo jak voda. Proto bych ještě napsala něco o jídle v táboře. Vojta s tím měl původně strašný problém, neb všechny Kuk Meri jsou neochotné naučit se cokoliv nového. Půl roku prý trvalo naučit je vařit rýži. Původně se na vesnici jedí jen vařené hlízy: batáty, jam, varné babány a k tomu sem tam maso. Naštěstí s námi jela i kuchařka z Nagady a tak byla situace podstatně lepší. Hlízy byly, ale k nim bylo i maso z konzervy (dokonce osolené a na cibulce) a vždy dost rýže. Dvakrát jsme měli i pečené "buchto-vdolky". Vojta kuchařkám vyhrožoval vyhazovem, pokud se nenaučí vařit a ony to v době pečení vzaly po "papuánsku" - utekly a schovaly se. Proto se do toho podruhé vložily naše holky a naučily kuchařku plnit buchty marmeládou, papájou a čokoládou. Snídaně a oběd byly ve znamení Bisketů s medem či marmeládou a sem tam s ovocem. Kupodivu nám stále ještě moc chutnají a pořád objevujeme nové a lepší příchutě. V neděli se dalo sehnat na trhu i pár dobrot jako ovoce, pečené chlebovníky a uzené ryby - takže jsme ochutnali. Na prvním trhu si Katka koupila i 2 taboní vejce. Bohužel v jednom z nich bylo už dost velké mládě a tak ráno při vyfukování vajec připravila ostatním velmi chutnou podívanou na krev a hlavičku lezoucí ze skořápky. Krom tohoto všeho luxusu nesmíme zapomenout ani na koupelnu. Strávili jsme v ní spoustu času a pokřik "wash wash lik lik" byl všeobecně oblíben. Jednou jsme si ve vodě přehazovali kokosák který jsme si tam vzali na vypití (a zvýšení luxusu) a Šuspa jím uhodil Irenu do hlavy. Jindy jsme zas přinesli kokos nastrouhaný a oddávali se peelingu a tělové kokosové masce. Poslední den projektů byl na programu večerní Sink-sink. Je to tradiční obřad pořádaný při příležitosti svateb, narození dítěte a podobně. Tento byl však na naši počest. Už odpoledne jsem potkávali po lese pčicházející lidi. Večer v šest mělo vše vypuknout. Domorodci postavili altány a odešli se do lesa zdobit a nic se nedělo. Těšili jsme se jak na Vánoce, když tu se kolem osmé ozvaly bubny a průvod vešel na prostranství. Průvod došel za zvuku bubnů k lampě uprostřed a tak utvořil kruh pozorovatelů s muži uprostřed a ženami tančícími kolem. Muži hráli na různě velké bubínky Kundu a každý blok písní měl jakýsi příběh. Tančilo se a zpívalo celou noc, jen kolem půlnoci byla akce na chvíli přerušena deštěm. Poté jsme se mohli připojit i mi a tančili jsme příběh o kaloňovi hledajícím banány. Během sink-sinku jsme mohli okusit i nějaký ten místní alkohol (nesoucí název Rum a Whisky, ale jinak dost hnusný a téměř bez chuti) a australská vína. Zažvýkali jsme si betel a někteří z nás vydrželi až do rána. Sink-sink končil s osmou ranní rituálním poléváním nezadaných žen mladíky z vesnice. Poté jsme se přesunuli rovnou na snídani, kde kluci pekli uzené kasuáří maso - asi to nejtužší co jsme kdy jedli. V tu chvíli už muži z vesnice začali zabíjet od večera nazdobená prasata. Prasata vysela celou noc pčivázaná na tyči a svázaná do sítí z liány - jen očima mohla mrkat. Po zabití nčkolika ranami klackem do hlavy došlo na porcování a rozdělování masa pro jednotlivé klany. Každý klan k tomu dostal i několik konzerv a kopu batátů a pár kokosů. Klany v tu dobu posedávaly kolem tábora, ženy začínaly vařit a v poklidu a vzájemných návštěvách strávili následující 2 dny. Dopoledne pro nás ještě připravili drama… no nebylo moc dramatické a bylo v Pigin, ale líbilo se nám. První byl příběh o Whitemannovi přišívším do lesa a dávajícím černochům práci a peníze na oblečení. Druhý o těžbě lesa a o druhém klanu, který les neprodal a vše končilo pointou, že první klan druhé přišel poprosit o jídlo. Třetí byl o opilých dřevařích a policii, která je zatkla. Pak následovaly děkovné řeči a předání dárků. Katka a Saša dostali tkanou taštičku a v ní taboní vejce dvou druhů - udělali jsme perfektní omelety - tentokrát bez mláďátek. Odpoledne jsme se vydali na průzkum kaňonu. Irča tam byla jednou se svým průvodcem a viděli tam pářící se krajty a štíry…my nic, ale zážitek to byl úžasný. Říčka se tu zařezávala do podloží, takže člověk šel místy po pás ve vodě a šplhal po kameni nahoru. Občas to chtělo i natočit se trochu bokem a s pomocí všech čtyř končetin. Do tábora jsme se vrátili akorát na večeři - k upečenému prasátku. Poslední noc ukrutně pršelo a tak jsme ji strávili povídáním na verandě a diskutováním o cestě zpět. Ráno nebyla situace nejhorší a my se tedy mohli vydat k autům původní cestou. V půl deváté jsme se tedy nadobro rozloučili s Wanangem a vesničany a vydali se na cestu k silnici. Pro jistotu (kvůli možnému přepadení) jsme jeli jinou cestou než auta ráno, a tak jsme se trošku víc vykodrcali, ale v 6 jsme byli v Nagadě a s chutí se vrhli do moře. Právě v těchto dnech si užíváme počítačů (a vyhodnocování dat z projektů), koupání v moři, nákupů artefaktů na tržišti, přehršle ananasů a mučenek... prostě nádhera. 
Další fotky ze studentských projektů ve Wanangu [většinu fotek na celé této stránce fotil Saša Pospěch] 
Mt. Wilhelm Hned další den po naší "velké konferenci" (zakončené spořádáním fenomenálního počtu pizz) jsme vyráželi do Highlands s cílem dobýt nejvyšší horu Papui (alespoň někteří z nás). Highlands byly super, jsou dost odlišné od nížiny. Jak kulturně, tak přírodně. Vlastně až do 40. let 20. století byly kompletně izolovány od okolního světa. (Ještě Pagiho babička si myslela, že svět končí za horou Mt. Wilhelm). V Highlands byla populační hustota i v minulosti vyšší než v nížinách, neboť zde lidé nejsou sužováni malárií. Zdejší lidé jsou také o poznání agresivnější než lidé z nížin. Prvně se bojuje a pak jedná a tento prvek je rozeznatelný i v umění. Tím jsou Highlands i o něco nebezpečnější, než náš dosavadní pobyt v nížině. Nebylo tedy až tak překvapující, když první instrukce, které jsme před odjezdem dostali, byl postup, jak se zachovat při přepadení (hold up). Hold up vypadá tak, že na vytipovaném místě (na donedávna nejoblíbenějším místě stojí nyní policejní stanice) se rascols se střelnými zbraněmi postaví do cesty a přinutí řidiče zastavit. V posledním okamžiku je rozhodnutí na řidiči - jestli barikádu projede nebo zastaví. Pokud se rozhodne projet, tak je nejbezpečnější lehnout na podlahu auta, protože rascoles budou na auto střílet. Pokud se řidič rozhodne zastavit, je po všem a nemá cenu se bránit, pokud chce člověk v pořádku přežít. Nebudeme vás dál napínat - naše cesta se obešla bez přepadení a všichni jsme v pořádku dorazili. Highlands jsou spojeny s okolním světem Highlans Highway (nenechte se zmást názvem - silnice tohoto typu by u nás neprošla ani do II. třídy). Na Pupue je to ale nejvýznamnější komunikace. Před nedávnem došlo na silnici k velkému sesuvu půdy, které odřízlo od civilizace 2 miliony lidí. Celá událost se ale obešla bez většího vzrušní, což jen dokazuje na soběstačnost Highlederů. Naše první velká zastávka (a před tím několik malých na nákup ovoce) byla v městě Goroka, které je známo svou záříjovou Goroka Show - největší a nejslavnější představení singsing groups na PNG. Počet a kvalita suvenýrů mimo show (a taky dost odpoledne) nás nenadchnul a tak jsme se brzy přesunuli do univerzitního Guest House na přenocování. Večer se nám povedlo porušit všechny vnitřní předpisy - chozením v botách, přetažením nočního klidu, pitím piva a vína na pokojích. Další den jsme se cestou do hor zastavili ještě v Kundiave, kde jsme vyzvedli průvodce. Po odbočení z dálnice se kvalita cest prudce zhoršila. Cesta byla sice stála zpevněná, ale i tak nabývala různých rozměrů (nejen 3D :). Několikahodinová cesta terénem ale nerozhodila řidiče Martina, který stále řídil jednou rukou a za rytmu úderného papuánského popu. Po vcelku náročné cestě (i pro nás pasažéry pozorující silnici mizící ve strmých srázech) jsme dorazili do vesničky Mt. Wilhelm odkud jsme dál pokračovali po svých. Vystoupali jsme z 1800 m.n.m. do 3200 m.n.m (nikdo to nevíme jistě, ale toto je všeobecný odhad). Pro většinu z nás nebyl výstup problém ani s krosnou. Jen pro Martinu, o kterou se v té době asi pokoušela malárie. Velkým oživením výstupu byl ale japonec "Ičiro", který chce u Vojty dělat postdoc a který zkolaboval po několika metrech. Nakonec ale i on došel - s tím že mu krosnu nesli nosiči a ještě ho celou cestu podpírali. Večer jsme uvařili jídlo a zjistili (ne že bychom zásoby zapomněli vynásobit dvěma), že nám papuánci nabrali hodně málo potravin. Proto byl druhý den ráno poslán jeden z nosičů zpět do vesnice pro další jídlo. My jsme se zatím šli projít k okolním jezerům a aklimatizovat se asi do 4000 m.n.m. Jezero nás zlákalo ke koupání (no, hecování bylo silnější než lákání) a tak jsme vydrželi 2x 45 sekund plavat v ledové vodě v jezeře ve 3700 m.n.m. Rozhodně nejadrelinovější zážitek jsme si užili (Káťa, Saša, Irča, Honza a Šuspa), když jsme se vydali do mlžného lesa (spíš křoví) a prodírali se po údajné stezce kolem jezera. Občas jsme skončili zachyceni na větvích, občas v bahně a většinu cesty jsme lezli po čtyřech. Stálo to však za to a stromové kapradí nás odměnilo svým kouzlem. Další den se vrcholové družstvo vydalo na Mt. Wilhelm. Vyráželi jsme v jednu v noci a čekal nás 5ti hodinový výstup. Průvodce ale podcenil síly "vrcholovců" (Káťa, Lukáš, Kuba) a tak nejnebezpečnější z celé cesty bylo ploužení se za průvodcem, který zcela nečekaně zastavoval na namrzlých kamenech a jeho nejčastější větou bylo, že jdeme příliš rychle a budeme tam brzo. Občasné přestávky tedy nebyly příjemné a pomalu jsme při nich stydli. Nakonec jsme na vrchol ve 4509 m.n.m. dorazili přesně v 6 ráno a vychutnali si výhled na probouzející se Papuu a úchvatné výhledy na moře i pohoří. Teplota tou dobou byla dost pod nulou a tak ani nesváděla k delšímu pobytu. Po půl hodině kochání jsme vyrazili zpět dolů a pěkně to natáhli (a maličko průvodci utekli). Na chatě jsme ještě zastihli ostatní, kteří se vydávali pomalu dolů a po malém odpočinku jsme se vydali za nimi. Ve vesnici Mt. Wilhelm nás čekalo jídlo a rychlé balení na cestu zpět. Měli jsme před sebou cestu do Martinovy vesnice Mu (po deštěm ještě zničenější cestě). Cestou nás několikrát stavěli domorodci vybírající peníze za to, že opravují silnici a kolikrát se to neobešlo bez malé hádky a smlouvání. Pro cestující je to sice nepříjemné, ale zároveň jsme chápali, že je to jediný způsob jak udržet silnici sjízdnou (státní správa tu opravdu nefunguje). Večer jsme tedy dorazili do Mu, kde pro nás již měli připraven highlenderský singsing. I ten se od lowlandského dost lišil. Sedělo se při něm v "kruhu" na podlaze baráčku a šlo vlastně o Tanim Head (cukání hlavou) a zpěv. Vydrželi jsme cukat hlavou a rukama asi 4 hodiny a v jednu v noci byl celý singsing ukončen. Ráno opět balení a nástup na úmornou cestu zpět, To jsme ale ještě netušili, že to bude horší než jsme čekali. Do Groky jsme dojížděli s jedním rozbitým autem a oprava se postupně protahovala a protahovala, až jsme nakonec strávili ve městě přes pět hodin. Vyplnili jsme je bloumáním po trhu, nakupováním artefaktů, posezením u piva či sledováním náboženských proslovů. Do Nagady jsme dorazili až po půlnoci a tak se náš další ranní program musel o něco posunout, abych se alespoň trochu vyspali. Při pokusech ze spaní v autě si člověk přivodil jen pleteniny, dočasné ochrnutí těla případně boule od nárazů do auta. 
Fotky zvířat, které jsme načapali během exkurze [většinu fotek na celé této stránce fotil Saša Pospěch] 
Poslední dny a let domů Další den jsme strávili cestou k ostrovu Manam. Je to aktivní sopka o výšce 1800 m. Na ostrově žije cca 4000 lidí, většina z nich je ale v současnosti evakuována. Asi před 3 lety sopka soptila a některé z vesnic jsou pokryty lávovým spadem, takže jsou neobyvatelné. Protože jsme se den předtím zpozdili při návratu z Highlands, vyráželi jsme až po desáté ráno a byli jsme na místě asi ve dvě odpoledne, což už bylo pozdě na přesun na ostrov pomocí banana boats, protože moře bylo docela rozbouřené. Takže jsme zůstali ve vesnici na pláži. Odpoledne jsme vyplnili šnorchlováním a blbnutím ve vlnách. Všechno v neustálém doprovodu papuánských dětiček, které nás neustále sledovaly. Jednou jich tam bylo dokonce 53 (Lukáš to počítal). Po večeři jsme si na pláži udělali z písku model sopky a do kráteru vložili čelovku s červeným světlem a zazpívali si se Šuspou pár písniček. Přespali jsme na pláži a brzo ráno se připravili na cestu. Jeli jsme na tzv. banana boats, což je takové asi 6 m dlouhé pramice s motorem, ve vlnách ne úplné nejstabilnější. Nějak jsme nasedli a vyrazili na 12km dlouhou plavbu na ostrov Manam. Vysedání z lodi ve vlnách bylo trochu obtížnější, ale pořád v pohodě. Prošli jsme se po svahu sopky, který byl pokrytý lávovým spadem a pak jsme se přesunuli na lodích na jinou část ostrova, kde jsme se byli podívat na lávové proudy. Vysedání z lodi ve větších vlnách bylo zas o něco těžší. Lávové proudy byly dost impozantní, ale černá láva byla na slunci pěkně rozpálená, takže do nohou to po chvíli pálilo i přes podrážku. Taky jsme si zaplavali na pláži s černým sopečným pískem a pak bylo potřeba odjet, nasedáni do lodí bylo zase těžší protože vlny měly kolem 1m. Po cestě zpět bylo na lodi všechno mokré, protože dovnitř neustále stříkala voda. Přistát na místě, kde jsme z pevniny odjížděli, se nám nepovedlo kvůli vlnám a tak jsme zajeli o kus vedle. Jen řidiči vyskákali do vln, doplavali pro auta a popojeli nás vyzvednout. Pak už následoval návrat do naší milé Nagady. Následující a poslední celý den jsme strávili dopoledním nakupováním v Magangu. Utratili své poslední peníze za artefakty, pivo a ovoce a odpoledne strávili v moři. Irča s Katkou přichystaly na rozloučenou spoustu palačinek s tropickým koktejlem. Někteří z nás ještě naposledy zajeli na protější břeh okouknout stromového klokana a kakadu. Večer se pak nesl ve znamení popíjení, trochu nostalgické nálady a posledního nočního koupání. Ráno nás čekal transport na letiště do Madangu (letadlo mělo půl hodiny zpoždění), kde jsme se rozloučili s Vojtou a byli vydáni napospas sami sobě. Nedopadlo to nejlíp: Po příletu do Port Moresy nás čekalo zklamání a 5ti hodinové čekání na odložený let. V Manile jsme se rozloučili se Sašou, který pokračoval dál na Borneo a zároveň nabrali další zpoždění. V Hong Kongu na nás naštěstí čekala delegátka zajišťující nám hotel a další lety. Strávili jsme noc v nejluxusnějším asijském hotelu a další problémy nastaly až ráno. Lukáš s Tondou nebyli na domluveném místě. čekali jsme půl hodiny, snažili se jim dovolat do pokoje, nakonec zjistili i číslo a bušili na dveře. Recepční stále vehementně tvrdil, že klíče nevrátili a musí tam být. Na poslední chvíli jsme vyrazili k terminálu a tam našli podobně zoufalé kluky. Ten samý recepční jim naopak tvrdil, že už jsme odhlášeni a odešli jsme na letiště. Po šťastném shledání začalo hledání zavazadel. Nakonec jsme do letadla směr Londýn nasedali bez toho, aniž bychom věděli, zda s námi věci letí. S malými zpožděními a ujištěním, že zavazadla jsou v Londýně a jsou překládána jsme spokojeně nasedli do posledního letadla a po 44 hodinách putování vystoupili v Praze. O to větší šok nastal, když jsme zjistili, že zavazadlo nedorazilo nikomu z nás. Reklamace a zajištění doručení zavazadel nás vyčerpalo tak, že jsme se s chutí vrhli na chlazené pivo přivezené Kubovo tatínkem a pak se rozjeli k domovům. "Ne, vůbec se nám nebude stýskat - byla to nuda, nuda, šeď, šeď". Prohlásila Irča ironicky a my všichni potlačili slzy. Pravdou je, že to pro nás byl nejúžasnější měsíc našeho života, a tak ještě jednou a moc děkujeme všem, co nám umožnili si ho užít (a přežít). S poslední zprávou se loučí, Irča, Káťa, Martina, Lukáš, Saša, Honza, Tonda, Martin a Kuba 
Podvodní fotky [Poslední příspěvek od Martiny Balzarové] 
|